Hodiny
Datum
Dnes je
   |
Statistika
Taioviny
Seznámení s paní Mílou...
Míla je moje dobrá kamarádka..( jsem o tom přesvědčena ) Poznaly jsme se na netu a staly se z nás zpřízněné duše.Je to žena velmi vtipná...sečtělá a čtivá..Abych vysvětlila slovo "čtivá" Míla totiž velmi ráda píše o svém životě a svých zážitcích ať už školních a nebo třeba cestovních.Její fejetony..glosy a reportáže jsou velmi srozumitelně napsány s humorem jí vlastním.Požádala jsem ji proto..zda by nemohla také přispívat na moje "webovky" svou trochou do mlýna... a byla jsem vyslyšena.Ráda se proto o fejetonky s Vámi podělím a myslím si,že se určitě nejen pobavíte,ale někdy i něco přiučíte.
Ti kdo první "várku" příběhů už znají se mohou těšit na další příběhy. Moje milovaná přítelkyně Míla se rozhodla "uvolnit " mi zase pár příběhů na moje webové stránky.Tak hezké počteníčko.....jsou to příhody ,které prožívala a prožívá s malým vietnamským chlapcem jehož doučuje češtinu,proto nazvala svoje příběhy "taioviny"
Tai a Karkulka
Týden poté, co mi Tai přinesl koncept své slohové práce o lyžařském kurzu, vytasil se s dalším svým dílem.
Zatímco zpracování lyžařského kurzu neslo všechny znaky toho, že Taie tlačil čas (koncept práce musel být hotov během vyučovací hodiny, ale čistopis prý byl už mnohem „učesanější“, jak mi prozradila Taiova profesorka češtiny), papír, který mi Tai podával, neoplýval oslíma ušima, písmo bylo téměř krasopisné, bez škrtání… „Paní profesorko, prosím, přečtete to a řeknete, jestli dobrý, nebo špatný?“položil papír přede mne. „Jistě, Tai, přečtu, ale prozraď mi, co to má být!“ říkám a luštím nadpis. CARCOOLKA stojí na papíře velkými písmeny.Pak mi doklapne, když si přečtu nadpis anglicky. „Aha, to je asi nějaká moderní Karkulka, že?“ověřuji si svoji domněnku. „Nooo!“ hihňá se Tai. „Paní profesorka říkala, že máme napsat nějaká známá pohádka jako po…pa…“ „Parodii,“pomáhám mu najít správný výraz. „Jo, tak říkala!“ přikývne spokojeně .Pouštím se do čtení a nevěřím svým očím.Ne snad kvůli obsahu, i když i ten je pozoruhodný, ale už jsem v polovině a ani jedna chyba! Zahlodá ve mně červ pochybnosti. „Tai, odkud jsi to opsal?“podívám se na něho přísně. Tai se hned rozhořčeně ohradí: „Jak opsal? Já nic neopsal!“ Pak mu čelo zbrázdí vráska : „A odkud já by takové mohl opsat?“ „Asi z internetu,ne?“ zkouším ho nachytat na švestkách. „Z internetu? A tam takové taky je?“diví se a já mám obavy, že mu oči údivem vypadnou z důlků. „Tam je přece všechno,“ směji se, „tak proč by tam nemohla být i tvoje Carcoolka?“ „Tak to já nevím,“tváří se rozpačitě, „ ale proč vy tak myslíte?“ „No, podívej se,“ ukazuji mu papír s jeho prací, „už jsem přečetla víc jako polovinu a žádná chyba! Dokonce i pádové koncovky jsou v pořádku.“ Tai se nevěřícně dívá a kroutí hlavou: „To fakt divný…“ „Ale když budete číst dál, čeba ještě chyba bude!“zvolá po chvilce s nadějí v hlase. Čtu tedy dál a Tai mě napjatě sleduje. Na dalších řádcích se sice už nějaká ta chyba objevuje, ale skutečně ojediněle. Dočtu do konce a obrátím se na Taie: „Tak co, Tai, opravdu jsi nehledal pomoc jinde?“ „Neee!“ opakuje Tai důrazně. „Já by neopisoval!“ Pak se na vteřinku zamyslí a zapeklitou situaci geniálně rozřeší : „Ale vy pořád říkáte, že když se chce, všechno jde! A já chtěl.“ Před tímto brilantním důkazem logiky musím kapitulovat, a tak se rozhodnu uvěřit a Taie za kvalitní práci pochválím.
A jak Tai tu naši Červenou Karkulku parodoval? Pochopitelně přesně ve svém bojovém stylu. Taiova verze začíná následovně:
Carcoolka šla lesem navštívit babičku a potkala Terminátora. „Jsi Carcoolka?“zeptal se Terminátor. „Proč?“ odpověděla Carcoolka . „Jsem z budoucnosti a mám tě chránit před vlkem,“řekl Terminátor. Carcoolka mu nevěřila a začala na něm zkoušet karate….
V tomto duchu příběh pokračuje. Na scénu konečně přichází vlk, připlete se i Spiderman, ale Terminátor si se všemi poradí, neboť je vybaven nejnovějším typem „kalašnikova“ (tady pochopitelně nechybí přesné technické označení zbraně – na to si Tai potrpí) a všechno končí šťastně. Vždyť je to přece pohádka. Nebo snad ne?
Míla Nová
Tai a odpustky
Dnes trvá Taiovi svlékání bundy a přezouvání v předsíni nějak dlouho. Nakouknu tedy do předsíně, abych zjistila příčinu, a vidím, že Tai sveřepě zápasí se zipem bundy. Chci mu tedy nabídnout pomoc, ale vtom zip konečně povolí. Tai tedy honem pověsí bundu na věšák a po cestě do pokoje mi rozhořčeně sděluje: „S tímhle bundem mám pořád průůůšvih!“ „ S čím že máš průšvih?“ podivím se. Podívá se na mne nechápavě a opakuje: „No přece s tímhle bundem!“ „Jo tak ty máš ten bund? To já tedy mám tu bundu,“ směji se. „No já trochu spletl,“ přiznává Tai sebekriticky a hned se „opraví“ : „Mám průšvih s tímhle bundou.“ A tak následuje opakování tvarů zájmen ukazovacích…
„Tai, vyber si-buď diktát o J.A.Komenském, nebo o Mistru Janu Husovi,“ nabízím velkoryse. Tai po mně střelí pohledem a zaúpí: „Jan Amos Komenský nééé!“ „A copak ti tak zlého provedl?“pátrám po příčině Taiovy nechuti k učiteli národů. „No přece škola!“ vysvětlí mi stručně a jasně. Beru tedy diktát o Janu Husovi a začínám číst. Tai poslouchá s viditelným zaujetím. Dočtu, odkládám knížku a ptám se jako obvykle: „Je ti všechno jasné? Rozuměl jsi všemu?“ Tai sebou trhne a se zasněným výrazem povídá: „A to už je konec? Já by o Hus poslouchal ještě dál!“ Slibuji tedy v některé další hodině pokračování a začínáme – já diktovat, Tai psát.
Diktát plyne bez zádrhelů, dokud nedorazíme k větě: Peníze za odpustky utrácela církev za věci, které nebyly vůbec svaté. „Nebyly vůbec svaté?“ opakuje Tai a upře na mne tázavý pohled. „ Co asi kupovala?“ mudruje a , jak je jeho zvykem, levicí vytváří ze svých tvrdých hustých vlasů nevídanou změť. „No, vzpomeň si, co jste si v dějepise říkali o tom, jak žila v té době církev. Řídila se tím, co kázala obyčejným lidem?“ snažím se jeho úvahu správně nasměrovat. Tai se však „nechytá“. „Tak co si asi mohli kupovat, když žili v přepychu a nevěděli už, za co mají peníze utratit?“ namáhám se dál. V tu chvíli po mně Tai poťouchle mrkne : „Že by pornočasopisy?“ A už se řehtá na plné kolo, jak mne zase jednou dostal.
Míla Nová
Tai a tvoření slov
Po vánočních prázdninách Tai přichází s tím, že budou psát pololetní prověrku a že by si potřeboval procvičit tvoření slov. Vytáhne z batohu učebnici a ukazuje mi příslušná cvičení.Už při letmém pohledu začínám tušit, že se dnes rozhodně nudit nebudeme …
V prvním cvičení má Tai odvozovat podstatná jména od sloves. Nejprve tvoří názvy osob podle činnosti a to mu jde dobře. „Učit-učitel, řídit-řidič, nosit-nosič…“ sype ze sebe bez zaváhání, ale najednou se zarazí: „No jó…ale když někdo nosí čeba vyznamenání, tak to né nosič!“ „Máš pravdu!“ souhlasím. „A co je tedy, když ne nosič?“ptám se. Tai vraští čelo, z vlasů úspěšně vyrábí vrabčí hnízdo, avšak nic ho nenapadá. „Tai, dávej pozor! Kdo řídí auto, je řidič. A ten kdo řídí školu?“snažím se ho „nasměrovat“. „Jóóó, vííím!“vyletí Tai nadšeně. „To ředitel!“ „No vidíš, jak rychle jsi na to přišel!“ pochválím ho. „A jak tedy říkáme tomu, kdo nosí vyznamenání?“ „Nooo…myslím …nositel?“podívá se na mne tázavě. „Ano, nositel,“ potvrdím. Tai zakroutí pochybovačně hlavou, zapisuje správný tvar, ale brble si pod nos: „Hm…divný slovo…“ Pak mu však v očích bleskne známá jiskřička: „Ale já znám ředitel, co taky řidič!“
Dál má Tai tvořit od sloves názvy nástrojů. To se mu daří až do chvíle, kdy narazíme na sloveso „rýt“. Tai z neznámých důvodů napíše „rič“. „Tai, podívej se pořádně, co jsi napsal!“ upozorňuji ho. Zadívá se na napsané slovo a pak i změní na í. „A teď už je to v pořádku?“upozorňuji ho nepřímo na chybu. „Ahááá, chýba!“ konstatuje a z „ríče“ udělá… „říč“! Bůhvíproč považoval rýč za „cízí slovo“…
Ovšem ještě lepší tvary se Taiovi daří, když od sloves odvozuje přídavná jména. „Jaký je člověk, který zápasí?“ptám se ho. „Zapasený!“ vyrazí střelhbitě, ale hned se začne řehtat: „Nééé! Zapasený ne člověk, ale kráva!“ Smějeme se oba, pak „zapasenou krávu“ změníme na „napasenou“, člověka na „zápasícího“ a pokračujeme.
Další sloveso je „přikrýt“. Tai mi správně odpoví na otázku, jaký je jeho bráška Nam, když má na sobě pokrývku, ale pak se odmlčí a je vidět, že zase řeší nějaký problém. „Ale, paní profesorko,“ obrací se ke mně, „to říká i o člověk, který moc nemluví o sobě, že to přikrytý člověk, ne?“ „Ne, Tai, takový člověk není přikrytý, ale uzavřený,“ uvádím jeho teorii na pravou míru. „Tak to Nam jenom přikrytý, ne uzavřený!“ prohlásí Tai rozhodně. „On všecko vykecá.“
Nu což!Malý Nam všechno „vykecá“, ale jeho straší bratr má do uzavřenosti také pěkně daleko…
Míla Nová
Tai a "magor"
No ano, nedá se svítit - i Tai nám v pubertě zklackovatěl. Klacek je, ale ne takový ten sukovitý, s nímž srážka bolí, ale klacek...jak bych to nejlépe vyjádřila? Jo, už to mám ! Klacek bambusový-pružný, ohebný a někdy i dutý.
Mezi projevy jeho klackovitosti patří i to, že přejímá do svého vyjadřování vulgarismy, které jsou v současnosti nedílnou součástí řeči jeho vrstevníků. A protože pro češtinu ještě nemá vypěstovaný patřičný cit, použije "těžký kalibr" v rozmluvě s kýmkoli- s kamarády samozřejmě, ale i se mnou. A tak občas dostanu bez varování "zásah mezi oči" a mám co dělat, abych Taiovi vysvětlila, že ten který výraz se do společnosti opravdu nehodí. Tai mne s bohorovným klidem pozoruje, jak se potím, a pak mne odrovná udivenou námitkou: "Ale já neříkal ve společnosti, já říkal jen vám." I musela jsem ho poučit, že v takovém případě jsem společnost já.
Nedávno jsem předpovídala, že na synonyma ještě dojde, a už je to tady!
Asi před dvěma týdny přišel Tai na hodinu silně nasupený. Pozdraví jen tak, aby se neřeklo, posadí se, položí na stůl učebnici, sešit, pouzdro a...zírá. Chvíli čekám, ale kdybych s pozvednutým obočím opět nepronesla významné "No?", seděl by tam asi ještě teď. Loupne po mně okem a otráveně otevře sešit. Napíše datum, číslo hodiny, mlčky mi přistrčí ke kontrole domácí úkol, ale jeho zamračený výraz se nezmění. "Můžeš mi říct, proč koukáš jako čert do baně?" dochází mi trpělivost. Tai mírně ožije, neboť sice rozumí "čertovi", ale neví, co je "do baně". Nechá si "baňu" vysvětlit a opět se zachmuří. "Tak povídej!" pobídnu ho. "Když on magor!"vybuchne Tai. "No moment! Jaký on a jaký magor?"zchladím ho. "No soused, ve škole,"objasní. "A co ten magor?" podívám se na něho přísně. "Je magor! On mně ukradl můj sešit z matematika a já nebudu mít zítra domácí úloha a bude pěěět!"rozčílí se Tai znovu. Nejprve musí opravit chybné koncovky, poté mu vysvětlím, že soused jistě neodnesl jeho sešit schválně, a že úlohu tedy napíše protentokrát na papír, a pak se věnujeme "magorovi". "Tai, jak je to dlouho, co jsme si vysvětlili, že každý vulgární výraz má svoje slušné synonymum?"připomínám mu naši nedávnou debatu. Tai snaživě zalistuje v sešitě a ohlásí mi datum oné hodiny. "No vidíš! A už používáš zase další výraz-magor!""Ale magor ne moc sprosté!" spouští Tai obhajobu svého slovníku. "Ne moc, ale dost!"smetu ze stolu jeho snahy. "Takže co teď budeš dělat?" "Hledat synonyma," protáhne otráveně. "Ano. A budeš hledat takové pojmenování pro člověka, který dělá nerozumné věci, aby je mohl užít i učitel," pokývnu hlavou na souhlas a tím odstartuji křížovou cestu. Nejprve na mne Tai pokusně vybalí svého oblíbeného "blllbsééé", a když neuspěje , vyzkouší "debila". "No, Tai, copak jsi někdy slyšel, že by některý tvůj učitel řekl žákovi, že je debil?"divím se nepokrytě. "Jooo!" tvrdí Tai, a aby pravdivost svých slov podtrhl, kývá horlivě hlavou. Když uvidí můj nedůvěřivý pohled, vysvětluje: "Pan učitel v pátá třída řekl: Vyndejte debilníčky a zapište úlohu!" Nevím, jestli se mám smát, či si zoufat, a tak honem vysvětluji, že to není nadávka, nýbrž hovorové humorné označení deníčku, kam si zapisujeme to, co bychom neměli zapomenout. Jenže Tai už asi vystřílel veškerou munici, a tak mlčí a uhýbá očima. Čas kvapí, chci tedy jeho přemýšlení urychlit, a proto napovídám: "Člověk, který dělá hlouposti, je...." Čekám, že Tai doplní, neboť před necelým rokem mu tvoření názvů osob podle vlastností šlo velmi dobře, ale ten mlčí. No nic! Zkouším to tedy přes analogii: "Ten, kdo je chytrý, je...?" "Chytrolín!" boduje Tai. A tak následuje další rozbor a na jeho konci se dopracujeme ke slovu "chytrák". "A když není chytrý, ale je hloupý, je to....?"pokládám otázku se zoufalou nadějí v hlase. Tai se přikrčí, svraští čelo a vyrazí : "Hloupák!" Z posledních sil ho dostrkám k poslední kosmetické úpravě slova a dočkám se tvaru "hlupák". "No, konečně!"oddechnu si a pobídnu Taie, aby si otevřel Pravidla.
Tai se vnoří pod stůl, kde má batoh, vyhrabává Pravidla a potichu si bručí pod nos: "A stejně je magor..."
Míla Nová
Tai, "borci" a "haranti"
Skloňovací čtvrthodinky na začátku každé hodiny začaly nést svoje výsledky a Tai se vyjadřuje většinou už podstatně lépe než po prázdninách před dvěma měsíci. Tedy aspoň co do správných koncovek. Poněkud jiné už je to s jeho slovní zásobou. Tady jsem zjistila, že dobře rozumí odborným výrazům, které se vyskytují v učebních textech a jež mu byly ve škole při výuce vysvětleny. O běžných životních situacích však mluví jen se svými spolužáky, od nichž "pochytil" několik ne právě spisovných pojmenování, která aplikuje v jakékoli situaci. A tak nastává paradoxní situace, kdy Tai na moji otázku, co znamená určitý odborný pojem nebo kdo byla právě v diktátě zmiňovaná historická osobnost, odpovídá značně "nekonvenčně".
Pro dospělé osoby má univerzální označení "borec" a nedávno si kdesi přečetl slovo "haranti", které se mu velmi zalíbilo, a tak jím označuje všechno živé, avšak rozměrově malé. Tudíž naše rozmluva vypadá následovně:
"Tai, kdo byl Jan Hus?" Tai po mně mrkne, zda tak jednoduchou otázku myslím vážně, a s pohrdavým pohledem, adresovaným jednoznačně mně, odpoví: " To byl jeden borec, co hlásal pravdu." A honem, z vlastní píle, dodává: "A oni ho za to spálili!" Jen tak mimochodem mu opravím "spálili" na "upálili" řkouc, že spálit může maminka oběd nebo tatínek dříví v kamnech, a vrhám veškeré ´úsilí na to, abych Taiovi vysvětlila původní význam slova "borec" a odradila ho tak od jeho univerzálního užívání. Tai poslouchá, na znak toho, že poslouchá pozorně, vehementně přikyvuje, a sotva skončím, spěchá mi sdělit, co se dnes ve třídě stalo zajímavého. A začíná následovně: "Dnes jeden borec přinesl do třídy petardy..."
Poté, co zjistil, že "haranti" je zastaralé, poněkud hanlivé označení pro děti, obohatil i tento výraz jeho slovní zásobu.Diktuji mu větu: "V pohádkách vystupují víly, vodníci, skřítci...." a vidím, že Tai zase nad něčím bádá. "Co je,Tai?" snažím se zjistit příčinu hluboké vrásky na jeho čele. "Já nerozumím vodní skřítci...takové já ještě neviděl," obrací ke mně ustaraný pohled. Vysvětlím mu, že jen špatně rozuměl slovům "vodníci, skřítci", což ho srdečně rozesměje. "A kdo jsou skřítci, to víš?" ptám se pro jistotu. "Jooo!" odpovídá ještě rozveseleně Tai, "to takoví malí haranti, co dělají někde v pohádce samý blllllllllbosti."
Jak vidno, na "borcích" a "harantech" můj pedagogický um ztroskotal... Ale o "blllbostech" a spol. bude řeč zase příště.
Míla Nová